Tolikrát jsem hledala světlo a stále hledám. Několikrát jsem ho spatřila skulinou mezi trámy. Nevinné a slabé na to, aby mě osvítilo. Jindy oslnilo přivírající se oči, ale nával pohasl stejně rychle jako se objevil. Jako když vyletí jiskra z tření dvěma křemínky. A když
Až do doby, kdy jsme vystoupily z auta jsem vůbec nemyslela na to kam jdeme. Užívala jsem si cestu jako jindy, pozorovala zelenou kopcovitou krajinu a potichu zpívala písně hrané z rádia. Vymazala jsem si veškeré myšlenky a nechala si je až na ono místo.
V lese jsem byla vždy za svitu ranního slunce. Za zpěvu probouzejících se ptáčků a teplého, příjemného počasí. Pod nosem se mi linula vůně oroseného mechu a pryskyřice. Stromy svými listy ševelily písničku a pohupovaly větvemi v lehkém vánku. V dálce zurčel lesní potůček a pod nohami
"Zahrajeme si na schovávanou!" vypískla moje o rok mladší sestra. V roce 1997 nosila krátké, tmavé vlasy vyčesané do palmičky a sepnuté malou sponkou (nebo to byla gumička?) ve tvaru berušky s bílými tečkami. "Jo, ale počkáme až se začne stmívat, to bude zajímavější."
Byla noc ze všech nejkrásnější. Obloha vypadala tak bohatě. Zdobily ji miliony bíle zářících světýlek. Hvězdná louka. Tisíce svíček noci. Nikdy tuhle krásu neviděla, protože chodila spát brzy. Maminka s tatínkem by se zlobili, kdyby zůstala dlouho vzhůru, ale ona přece pravidla neporušovala.
