Dvirka | Mlhavý les

V lese jsem byla vždy  za svitu ranního slunce. Za zpěvu probouzejících se ptáčků a teplého, příjemného počasí. Pod nosem se mi linula vůně oroseného mechu a pryskyřice. Stromy svými listy ševelily písničku a pohupovaly větvemi v lehkém vánku. V dálce zurčel lesní potůček a pod nohami mi praskaly opadané větve. Les žil a dával to najevo. Zářil přírodními, ale pestrými barvami. Vábil vůněmi po pocitu volnosti a lehkosti. Kráčela jsem zelenými mýtinami a prašnými cestami. Ale tenkrát ne. Na nebi nepluly žádné zářivé mraky. Slunce nezdobilo svoje bohatství. Ptáci nezpívali ostatní lesní zvěři. Bylo ticho. Znavené ticho. V matném šedivém světle, které odrážela sivá obloha se krčily temné stromy se svými holými větvemi. Viseli nade mnou jako mrtvé pařáty a kryly mě před začínajícím deštěm. Nevěřila bych, že se mi les bude líbit i v plášti studeného podzimního počasí, ale lákal...lákal půvabnou mlhou, jenž ho obklopovala a prostupovala za každým vzdálenějším stromem. Záhadná hustě bílá mlha dodávala temnému, chladnému a mokrému lesu tajemný nádech. Skoro jste se ho mohli dotknout. A mé oči se tohoto nejasného obrázku nemohli nabažit. Pod podrážky bot šumělo zvlhlé listí a tlumilo krok. Do vlasů a na obličej padaly chladivé kapky listopadového deště. Máčel listy stromů jako by plakaly. Na cestách se tvořilo bláto a mě se to líbilo. Všechno to kolem. Ta smutná perspektivní krajina. Ta temná atmosféra. Ta mlha za níž se mohlo skrývat cokoli. Lidé s fantazií těch nejmožnějších hrůz by si možná představili nějakou hororovou postavu s pilou v ruce jak vychází z mlhavého oparu, aby je následně pronásledovala černým lesem. Mysteriózně přemýšlející lidé, by viděli ducha nějaké zemřelé osoby, jak se ztrácí v bílu nebo se přibližuje a oni nevědí co očekávat. Romantik by si možná vysnil svůj pravý protějšek, který by kráčel z mlhy v celé své kráse a lásce. Realista třeba vidí kance nebo dokonce vlka, i když je nepravděpodobné, že se u nás nějaký vyskytoval. :D Každý v něčem dokážeme vidět hrůzu a někdy radost. Procházela jsem se tou nehostinnou a přesto neskonale bohatou krajinou. Prohlížela staré a omšelé větve, čichala vůni pozůstalých hub a zírala do mlhy. Byla pro mě pohádkovou, hororovou a zajímavou zároveň,protože někdy dokáže vypadat skutečně. Hustě tak moc, že by se jí nedalo projít a přesto, ona před vámi ustupuje, nikdy se jí nedotknete, protože neexistuje, ale víte, že tam je a časem zmizí. Dokáže navodit tajemnou atmosféru a donutit člověka k různým představám. Já si dokázala představit víly jak někde tou mlhou proletují, jejich vzdušně jemné závoje vlají bílou mlhou a já je nikdy neuvidím. A co se skrývá za vašimi představami, ocitnete-li se v té pravé husté mlze? :)