U tety doma vládlo chmurné ticho. Jindy veselé pokoje byly dnes smutně prázdné a v obýváku na stole ležely netknuté chlebíčky a zákusky. Teta nás přivítala podáním ruky a nabídla nám už nachystané občerstvení. Na jídlo neměl nikdo ani pomyšlení. Všichni jen tiše seděli a dívali se do země. Veškeré pokusy o konverzaci rychle mizely otevřeným oknem ven. Přestože slunce svítilo a teplé pošasí se dralo přes naše černé oblečení, jen těžko jste v této místnosti viděly na tváři úsměv.
Z bytu jsme však vycházely v ještě zasmušilejší náladě. Do aut jme nasedly mlčky a ani rádio už se nedostalo na řadu. Taky jsme byly za pár minut na místě. Najednou se mi vůbec nechtělo vystoupit z auta. Teprve až před tou pískově zbarvenou, moderně stavěnou budouvou s vitrážovanými okny jsem si všechno uvědomila. Co na tom, že tráva kolem se zelenala a napravo v restauraci se lidé hlasitě bavili a veselili na odpoledním pivku. Napravo se leskly náhrobní kameny místního hřbitova a dodávali ještě víc smuteční nálady, než by tomu bylo jindy. V jiný čas by mě neprozkoumaný hřbitov lákal, teď mě spíš více lákala nedostupná cigareta.
Od aut jsme odcházely plouživým krokem. U smuteční síně už čekal zbytek rodiny. Několik tváří mi bylo úplně neznámých. Přivítala jsem se pouze s nejbližší rodinou, ostatní mě ani trochu nezajímali. Rodiče a babička si potřásli rukou skoro se všemi.
"Jak je smutné, že se celá rodina sejde jenom na pohřbu," pošeptala jsem sestře do ucha a ta mi souhlasně přitakala. Zdálo se mi to nepochopitelné a přesto to byla pravda. Parkoviště se plnilo cizinci v černých šatech a všichni čekali jen na jedno, až to budou mít za sebou. Prozrazovaly to jejich tváře.
Zatím jsem nad nadcházející půlhodinou nepřemýšlela, zbývalo ještě dost času a tak jsme tam jen tak postávaly, občas s někým prohodily pár slov a nejradši se zdejchly. Čekání bylo zvláštní. Lidé kolem se pohodlně bavili a smáli, jako by se nic nestalo. Nenávidím pohřby. Je jasné, že život skončil jen pro onoho člověka, ke kterému jsem chovala jen málo příbuzenského citu. Snažila jsem se nemyslet na to, jak jsem mu jako malá sedávala na klíně, když přijel na návštěvu a jak vypadal v nemocnici poslední rok, co jsem ho viděla. Nepřipomínala jsem si tu starou vlídnou tvář a hádavá gesta ,když se škádlil se svou sestrou, mou babičkou. Postavila jsem před sebe tvrdou zeď a za ni jsem se nedívala. Vím, že odletěla jen jedna duše z tisíci jiných, ale přesto jsem nemohla pochopit veselení se těch pro mě neznámých, ale pro něj blízkých lidí. Vždyť jsme sakra na pohřbu a tady se má oplakávat zesnulý, aspoň tento den by měl být smuteční. Přesto slunce svítilo a někteří se chovali, jako by se nic nestalo.
Smuteční síň byla tichá, světlá, ale studená. Pomalu jsme kráčely k oltáři, položily na něj květiny a sedly si na dřevěné lavice, kterých bylo poskrovnu. Někteří lidé museli postávat vzadu. Hlavou mi proletěla otázka, jestli se někdy stalo, že na něčí pohřeb přišel jen jeden člověk nebo nikdo a tyto lavice zůstali prázdné.
Varhany hrály známou lidovou píseň a operní pěvkyně se ujala vokálu. Při prvních slovech smutné písničky a jejího chladného, ale krásně zvučného hlasu, odrážejícího se do bílých stěn a přistávajícího v naších uších, mě objala úzkost a měla jsem co dělat, abych neuronila slzu. Zapřísáhla jsem se, že plakat nebudu. V jeho zdravotním stavu byla smrt spíše vysvobozením a tak jsem se držela zuby nehty.
Hudba skončila. Zdálo se, že hraje celou věčnost. Po celou dobu jsem se snařila nevnímat srdceryvná slova. Dívala jsem se do kachlovité země a poslouchala slzy a smrkání jeho nejbližší rodiny. Ticho přerušil proslov postarší paní. Četla z černých desek a já její slova opět nevnímala. Ticho a proslov narušil hlas malé vnučky zesnulého, která se na něco hlasitě ptala své maminky. Všechny hlavy se otočily tím směrem. Byla jsem za tento zvuk vděčná, protože mě trochu rozveselil. Byl normální, vůbec nepatřil do této smuteční síně.
Pak, aniž bych si toho všimla, paní odešla a síní se rozezvučela nová píseň, tentokrát vyhrávaná nějakým přehrávačem a musím říct, že dost potichu. O to bylo snažší neposlouchat. Čas také utíkal rychleji. Jaké štěstí, protože sotva oznámili, že už je konec a všichni se začali zvedat, slzní kanálky málem vypověděly službu a bělmo se trochu zalesklo. Slza však neukápla.
A bylo po všem. Sešli jsme se ještě ve vedlejší restauraci (jak příhodně postavené hned vedle hřbitova) a snědly moc dobré jídlo, popily kyselé víno, popřípadě ochutnaly zákusek. Tady z lidí smutek spadl, ale mě se pořád držela úzkost. Všichni se prostě bavili a pochutnávali si na jídle jakoby nic. Trachtace bych k pohřbům neřadila. Nehodí se ke smutku, připomínají spíš svatby s tím opakem, že místo bílého oděvu máte černý.
Počasí se změnilo a nezklamalo mě, přišla totiž bouřka. Silný vítr přivál černé mraky a ty spustily déšť. Tak přece počasí nezapomnělo a oplakalo strýce také. Třeba jeho duše odvála ve větru, který nás stojící venku obklopil a konečný rachotící hrom bylo poslední sbohem.