Tam, kde nemožné ožívá

Byla noc ze všech nejkrásnější. Obloha vypadala tak bohatě. Zdobily ji miliony bíle zářících světýlek. Hvězdná louka. Tisíce svíček noci. Nikdy tuhle krásu neviděla, protože chodila spát brzy. Maminka s tatínkem by se zlobili, kdyby zůstala dlouho vzhůru, ale ona přece pravidla neporušovala. Tohle byl její svět,jen její a nikdo jí ho nemohl ukrást a ani zakázat.Na tomhle kouzelném místě věděla,že hvězdy svítí jen pro ni,že nic není tak černé jako se na první pohled zdá.Vždyť viděla zajímavé věci.Věci,kterých se člověk nemohl dotknout,ale mohl je spatřit.Krásy lidské fantazie,obdivuhodnost představ.Všechna svá tajná přání,ale i černá zákoutí lidské mysli.Kráčela pomalu za svitu hvězdných lamp,zanechávala za sebou v černé hlíně malé,dětské  stopy.Kam kráčejí? Nevěděla.Ale byla si jistá,že se v té tmě před ní neschovávají žádná strašidla.Ta tma ji lákala.Ta tma ji vítala s otevřenou náručí a vždyť nebyla úplně tma,hvězdné lampy odváděly svou práci.Kroky se zvyšovaly do mírného kopce.Co na ni čeká za kopcem? Nebála by se žádného ošklivého čerta,ale tak stříbrná noční obloha pod svým kabátem neskrývala žádnou zradu,na to byla moc nevinná.Moc okouzlující.Kroky ubíhaly,hlína na chodidlech příjemně chladila a Sára měla strach,ale zároveň byla zvědavá,co ukrývá ten tmavý kopeček,co se za ním schovává a kdy už odhalí noc svou pravou tvář.Z poza kopce se linula bílá světelná záře,jen taková jemná,neoslňovala oči,ale probouzela jejich zvědavost.Už jen kousek... kousíček.Spatřila něco co dospělý nevídává tak často,pokud vůbec.Vykouzlily jí úsměv na rtech a ona jen tiše přistoupila k okraji,kde se kopec zase snižoval.Její bílá noční košilka kontrastovala na tmavém pozadí noci.A dole,tam na rozkvetlé louce-louce plné květin stejně zářivých jako světla hvězd na obloze-tančily ony...VÍLY! Pohybovaly se z lehce.Jako baletky po špičkách proplouvaly rozkvetlou loukou.Stříbrné,po kotníky dlouhé vlasy za nimi vlály a zářily jako dlouhé vlasce stříbrných nití.Bylo jich deset,jestli Sára dobře počítala,ale ano...počty do deseti už ovládala.Chvíli je rozzářenýma očima pozorovala,vychutnávala si každý jejich pohyb,každý kontrast jejich bíle zářivých,závojových šatů,které se třpytily jako kapky rosy ve svitu měsíce.Vnímala kontrast té záře a černého plátna oblohy.Poslouchala jemnou píseň,kterou jejich líbezné hlásky pobrukovaly,ale slovům nerozuměla. Možná,že to ani žádná slova nebyla,ale melodická,skoro kouzelná písnička ji oslovila.Rozběhla se z kopce dolů k těm přenádherným bytostem.Nebála se jich,věřila jim a připojila se k jejich tanci.Byl to konec konců její sen.