Hra na schovávanou

"Zahrajeme si na schovávanou!" vypískla moje o rok mladší sestra. V roce 1997  nosila krátké, tmavé vlasy vyčesané do palmičky a sepnuté malou sponkou (nebo to byla gumička?) ve tvaru berušky s bílými tečkami. "Jo, ale počkáme až se začne stmívat, to bude zajímavější."  Ráda jsem čekala do tmy, pořádná schovávačka by se bez ní neobešla. "No počkej, to jako jenom my dvě?" Zeptala jsem se  vzápětí když jsem si uvědomila, že jsme doma sami. Dokonce ani rodiče nebyli k sehnání, pomáhali se stěhováním domu rodině maminčiny sestry. Koukla na mě a pokrčila rameny: "Nebo zajdeme pro ostatní," doplnila se spikleneckým úsměvem.

"Budeš pykat," ukázala jsem prstem na naši kamarádku Báru od naproti, ta jediná přišla."Dobře," souhlasila, "a kde?" ...proběhla chvíle ticha a pak jsme se na sebe se ségrou podívaly a jednohlasně prohlásily: "Na ZÁCHODĚ!"

Náš dům je malý. V sedmi letech mi připadal velký. Tak dlouho trvalo než jsem se malými kroky přemístila z kuchyně přes halu do koupelny nebo na záchod, které stáli vedle sebe v jednom řádku. Vlastně tady byla ještě jedna místnost, jako když si představíte tři obdélníkové krabičky položené vedle sebe. Té první, nacházející se hned u dveří do ložnice, jsme říkali a stále říkáme šatna. Žádná šatna to ale nebyla a nestala se jí ani teď, kdy jsou v ní uloženy věci jako vysavač, žehlící prkno, sušák na prádlo a police s krabicemi, ve kterých se schovávají boty, co jsou zrovna mimo sezónu. Teď je to obyčejná metr a půl široká a možná dva a půl metru dlouhá tmavá místnost na jejíž pravé zdi - bíle omítnuté - trčí do prostoru žárovka v podobě světla a odhalí vám obsah police, která je přilepená na zadní stěně a sahá téměř až ke stropu. Dokud však nerozsvítíte to malé světélko, je místnost tmavá, nejsou v ní žádná okna. To poznáte, aniž byste do ní vstoupili, protože její dřevěné dveře nesou průhledné sklo. Tak to bylo vždycky, ale tenkrát když jsem byla malý prcek pro mě šatna byla záhadnou místností. Nevěděla jsem totiž, co se uvnitř přesně skrývá. Jednou jsem měla sen, že tam žije velká příšera v podobě chobotnice (to mi bylo asi šest let) a jen čeká, kdy projdu kolem těchto dveří - pokud jste chtěli na záchod, do koupelny nebo ložnice, nedalo se jim vyhnout - a chňapne mě za nohu nebo bude pomalu brát za  kliku a já budu čekat co se vynoří z poza temného skla. Dětská představivost nezná meze a bojíme se právě toho, co neznáme, co jsme nikdy neviděli a to platí stále. Co bylo uvnitř jsem se dozvěděla asi v devíti letech, kdy se rodiče rozhodli tuto, pro mě tajemnou, místnost uklidit. Do těchto devíti let pro mě byla záhadou. Jako dítě jsem nejspíš nechápala k čemu taková malá místnost sloužila. Dům totiž dostavěli tátovi rodiče, ještě to nestihli ani pořádně dokončit, když tátova mamka umřela.

O pár let později zemřel i jeho táta a dům zůstal taťkovi. Žil tady s mamkou a pak jsem přišla já, vzápětí ségra a o pět let později brácha. Všechno po tátových rodičích zůstalo. A zůstala po nich právě tady ta místnůstka. Dnes by mě strašně zajímalo, co všechno se uvnitř při úklidu našlo, tenkrát mě to moc nezajímalo, ale pamatuju si na spoustu starých knih (jak ráda bych se jimi dnes prohrabala :D), většinu z nich vyhodili (taková škoda). Pak si vzpomínám na staré dřeváky, boty na vysokém podpatku oranžové barvy.

A tím bylo odhaleno tajemství, pak už pro mě místnost nebyla tak tajemná, ale do té doby ano. Světlo tam nesvítilo, vejít se dalo jen tak, aby za sebou člověk zavřel dveře a podíval se za záda do nekonečné tmy a stejně tmavých věcí poskládaných na sebe a přes sebe - prostě chaos. Ve spodní části dveří byl udělán průduch. Já i sestra jsme z té místnosti měli strach, ale překonali jsme ho, jakmile jsme si u nás v prázdném domě hráli na schovávanou, protože tohle byla opravdu ideální místnost.

"Jedna...dvě...tři."  Kámoščin tehdy dětský hlásek se ozýval ze zvučné toalety. Po špičkách jsme se kradly k nedaleké šatně. Ani jsme si nemusely říkat kam se schováme, tohle místo bylo ideální, ale hlavně...hlavně se ho bál každý náš kamarád. Nezáleželo na tom, jestli holka nebo kluk, všichni z něj měli respekt.

"Pět...šest..." Mrkly jsme na sebe a potichu otevřely dveře. Ovanul nás jemný pach zatuchliny, ale mě voněl (a pořád voní, divné :D). Místnost neměla okna a k větrání jí sloužil jen mřížovaný průduch ve dveřích a kruhový v pravém horním rohu místnosti. Vzduch tady byl  těžký a něčím zvláštní. Jedna po druhé jsme vklouzly dovnitř a zavřely dveře. Krčily jsme se těsně u dveří v kleku. Ani jedna z nás se nepodívala dozadu. Bafla by odtud na nás tma a mi potřebovaly vystrašit Báru.

"Deset! Už jduů!" ...Seděly jsme ve tmě za dveřmi a mřížkovým průduchem nahlíželi do haly. Zatím se zdála být prázdná, ale Bára musela každou chvíli proklouznout kolem našich dveří, jinudy cesta nevede. Dveře od záchodu se s rachotem otevřely. Podívaly jsme se na sebe, na obličeje nám šlo z průduchu trochu světla, ale ten kdo stál venku v hale nás vidět nemohl. Potichu jsme se zahihňali. Pak kolem nás prošli kámoščiny nohy, jak šla halou dál, za chvíli jsme uviděly celou její postavu i s obličejem. Zamířila k našemu pokoji. Šla pomalu a mě se začal zvyšovat tep, to příjemné adrenalinové napětí, kdy srdce tluče rychleji a vůbec mu to nevadí, naopak to dělá dobře. Věděla jsem, že projde všechny místnosti a nakonec nás bude volat ustrašeným hlasem a my si budeme spokojeně hovět a smát se za tmavými dveřmi. Když prošla všechny místnosti v přední části domu, vrátila se zpět do haly a prošla kolem našich očí, o kterých netušila, do ložnice.

"Hej, kde jste?! Zvolala zmateně a s pobavením. Pak vyšla z ložnice a zastavila se před dveřmi do šatny. Nemohly jsme udržet smích a navzájem jsme se krotily a dávaly prst k puse, čímž jsme naznačovaly pšt! Napjatě jsme čekaly co se bude dít. Mysleli jsme...úplně jsme to čekaly, že vezme za kliku a mi budeme odhalené, ale ona se místo toho rozběhla halou směrem ke kuchyni, daleko od těch tmavých dveří nespouštějící z nich oči. Bála se, každý se vždycky bál. "Jste v šatně!" křičela,"Vylezte...to neplatí, tam já nejdu!" Málem jsme vyprskly smíchy, ale něco nás drželo v tom, abychom pokračovaly.Ta chuť někoho vystrašit. A to maximálně!

Smály jsme se jen potichu a ségra začala tiše ťukat do dveří, opravdu jemně. Přidala jsem se k ní a přitlačila na pilu - prsty pravé ruky jsem pomalu a důkladně projížděla po drsném povrchu skla na dveřích, odshora pěkně dolů jako to bývá v hororu.

"Áááááá..." zaječela Bára, která stále sledovala dveře, ale teď už utíkala do našeho pokoje. Odtud na nás ječela jaké jsme krávy (to bylo nejsprostší slovo, které jsme v sedmi letech znaly). Když zmizela z dohledu, opatrně jsem otevřela dveře. Teď už jsme se opravdu smály, ale hra ještě neskončila. Vyšla jsem před "naše" dveře a pošeptala sestře, že si lehnu na zem a budu dělat mrtvolu. Hala už se pomalu nořila do tmy. Neslyšně jsem se položila před  tmavé dveře a ségra se schovala ke dveřím do ložnice (nechtěla zůstat v temné šatně sama). Sledovala jsem strop a s potěšujícím pocitem čekala, až Bára přijde podruhé. Dlouho to netrvalo. Opatrně se připlížila zpoza rohu a šla směrem ke mě. "Nó,to je sranda...jako nechte toho!"  V jejím hlase jsem zaslechla paniku a to mě potěšilo ještě víc. Když už se hraje, tak pořádně a u nás to tak vždycky bylo. Víte, že se nemusíte bát, ale neobvyklé chování ve vás ten strach vyvolá i když je bezdůvodný. Ležela jsem nehnutě s očima dokořán a zvrácenými dozadu jako správná mrtvola. Bára se blížila a pořád halekala jak jsme blbé. Ségra se hihňala za rohem a já čekala na správný a jediný okamžik, který se mi naskytl. Bára se ke mě naklonila a ze mě vylétlo hluboké "BAF!!!" Na nic nečekala a s nepřeslechnutelným křikem utíkala k hlavním dveřím a když zavírala, pěkně s nimi třískla. Teprve teď jsme vyprskly v hurónský smích. Hra skončila, spokojeně jsme si plácly a pak ji šly dohonit.

Jo, tak tohle jsme pak zopakovaliyještě několikrát už jako starší. Stupeň strachu se stupňoval, většinou jsme takovou schovávačku hrávaly po čerstvě shlédnutém hororu s více dětmi. Je zajímavé, že se dokážeme vždycky bát...přece je to jen tma, ale možná si říkáme, že nikdy nevíme co se v ní může skrývat.

Zdroj obrázku: http://browse.deviantart.com/?q=darkness&order=9&offset=96#/dvki1g