Posloucháte vážnou hudbu? Někdy není na škodu, pustit si trochu té známé klasiky. Zajímavé je, že i když jsou Mozartova, Beethovenova díla stará několik let, neohrají se jako hudba současnosti. Pokud pravidelně posloucháte rádio, zjisíte, že se hudební playlist často opakuje (alespoň u některých to tak je). Navíc, dnešní písničky se točí pořád dokola jako křeček v kolotoči nebo zaseknutá deska v gramofonu. Není nad to si občas poslechnout pořádnou a pravou hudbu od mistrů jakými byli už výše zmínění pánové a třeba Bach se Smetanou nebo Dvořákem. Bohužel ani já jsem v klasice nepostoupila dál, než k jménům slavným jako je v literatuře Shakespeare. Věčná škoda, že dnešní děcka a puberťáky nic takového jako smyčce a sbory nezajímá (nemluvím o všech, pár vyjímek se najde). A jelikož učitelé hudební výchovy na základkách chtějí svou hodinu v klidu přežít, skončí právě pouze u hrstky nejznámějších umělců. Naštěstí střední nezklamala a malou ochutnávku největších hudebníků i s audiovizuálními ukázkami nabídla, respektive náš učitel nám jejich hudbu vnucoval celé čtyři roky a pár much se na hudební mucholabku chytilo. Myslím, že jsme mu za to i vděční, protože některé kousky z vážné hudby jsou nadčasové. Nechci tu dělat reklamu na classic music, slova už stačí. Nyní se pojďme ponořit do některých mých oblíbených skladeb. Připravte si pohodlí a našpicujte uši. Většinu možná znáte, ale nikdy není na škodu se do libích tónů orchestrů, klavírů a nádherných vokálů ponořit znovu. Přeju příjemnou zábavu. :)

Spíš mysteriózní krvák, než horor. Doposud jsem ale nezjistila, jaký je přesně rozdíl mezi krvákem a hororem. Co si představit pod tím prvním je už podle názvu jasné, horor by se dal přeložit jako hrůza nebo zděšení. Přestože je Chata v horách (v originále The cabin in the woods) na CSFD označena za horor, nebála jsem se. Víc než by děsil je spíše zvláštní. Mysteriózní a scifi žánr sedí víc.

Přírodní živly nám neustále ukazují svou nadvládu nad světem a nad lidmi. Snažíme se měnit přírodu a ona mění nás. Vždycky když ve zprávách slyším o nějaké katastrofě – výbuchu sopky, ničivém tornádu, zemětřesení, tsunami – jsem neskutečně ráda, že žiju ve středu Evropy.

Je spousta míst, na které se jen tak nedostaneme. Netoužíme zažít tato místa na vlastní kůži, vítězí pouze naše zvědavost. Jaké to je pocházet z dětského domova? Jak to asi vypadá ve vězení? Proto saháme po knihách, abychom zažili nepoznané. Píší je lidé, kteří si oním místem prošli, mají z něj smutné i veselé vzpomínky a rozhodli se o ně podělit s námi čtenáři...