Přítelkyně z domu smutku

Je spousta míst, na které se jen tak nedostaneme. Netoužíme zažít tato místa na vlastní kůži, vítězí pouze naše zvědavost. Jaké to je pocházet z dětského domova? Jak to asi vypadá ve vězení? Proto saháme po knihách, abychom zažili nepoznané. Píší je lidé, kteří si oním místem prošli, mají z něj smutné i veselé vzpomínky a rozhodli se o ně podělit s námi čtenáři...

Eva Kantůrková (11. 5 1930) vystudovala filozofickou fakultu a pracovala jako novinářka. V roce 1966 jí vyšla první kniha povídek Jen si tak maličko povyskočit, o rok později vychází román Smuteční slavnost a pak knihy Po potopě a Nulový bod. Podpořila komunistický režim a stala se členkou KSČ. Později pochopila, že režim omezuje její spisovatelskou činnost a opustila ho. Po roce 1968 má v Československu zakázáno publikovat. Její knihy vycházeli tajně v samizdatu nebo v cizině v exilových nakladatelství. Přidala také svůj podpis na Chartu 77. Ve vězení si pobyla od května 1981 do března 1982 za podvracení republiky. Právě z tohoto období vznikla kniha Přítelkyně z domu smutku.

Spisovatelka popisuje život v Ruzyňské věznici v Praze, kde strávila celý rok. Nezaměřuje se však na vlastní pocity, ale spoluvězeňkyně s nimiž tento čas trávila v dusné malé cele s minimem světla. Patnáct kapitol (kromě první a poslední) nese jméno každé z nich, každé přítelkyně z domu smutku. Mrazilo mě, když jsem se seznámila s podmínkami, v jakých se uvězněné ženy ocitly. Malý prostor věčně zadýmený kouřem z cigaret; zašedlé, špinavé přikrývky; žádné soukromí, žádný osobní prostor, zima a neustálý zápach. Takové prostředí dokáže přežít jen silná povaha. My si ho nejspíš nedokážeme ani představit. A nikdo z nás po tom netouží.

Majka, Libuška, Paní Helenka, Andy rumová pralinka, Helga, Bóži trhovkyně, Denisa, Věra, Anča a Anička - "spolubydlící" na něž se nezapomíná. Každá se ve vězení ocitla s vlastním příběhem, smyšleným či pravdivým. Každá za sebou doma někoho zanechala – manžela, milence, děti, rodiče. Mladé staré, hloupé chytré, zodpovědné rozpustilé, divoké klidné, všechny skočili stejně, opuštěné a zavřené. Kantůrková nás zeznámí s jejich povahami a životy, čímž navazuje na život ve věznici. Kniha ale není jen smutnou snůžkou dní plných nic nedělání. Přestože se toho na cele moc dělat nedá, divili bychom se jak se takové vězenkyně dokáží zabavit: posílání koňů – vzkazů stočených do ruliček na niti vyhazovaných z oken, tajně posílaných jiným vězňům; křičení sprosťáren do záchodové mísy, která funguje coby telefon – spojuje je s ostatními celami a jejich obyvateli; hraní člověče nezlob se a spousta jiných věcí. Na malé cele se musely zabavit, aby přežily ty těžké měsíce, roky...

Tento příběh však končí šťastně, návratem k rodině a kariéře, ale sama Kantůrková si na konci dala otázku, jak asi dopadly její přítelkyně. Vzpomenou si na ni někdy?

Podle knihy byl natočen stejnojmenný film, jehož režie se zhostil Hynek Bočan. Zatím jsem neměla možnost film shlédnout, ale na serveru CSFD získal 79%. S hvězdným obsazením Ivany Chýlkové, Jiřiny Bohdalové, Aňi Geislerové nebo Heleny Růžičkové tomu ani není divu.   

Ukázka z knihy