Nemůžu si pomoct, ale život bez školy je tak nudný. Pořád souhlasím s tvrzením, že život je takový jaký si ho uděláme, ale přesto...Co doma? Co bez práce? A kolikrát taky co v práci? Ne jeden by z toho nic nedělání chytil pěknou depku. A jak mi chybí získávání nových informací. Takových, za kterými si přikráčíte na hodinu, sednete do lavice, oči přilepíte na informátora

Mám tolik povinností do školy a co celý víkend dělám? Nic. Veškerou chuť něco dělat jsem ztratila v pátek. Dozvěděla jsem se totiž, že celý víkend budu doma. Žádná akce v dohledu. První víkend v novém roce byl tedy nudný. Tato myšlenka by mi nevadila, ale nějak jsem si zvykla na společnost přátel a ostatních lidí, protože jsem pořád někde byla. Od listopadu jsem jen tak nelenila doma, aniž bych

Někdy si říkám, kolik jsme za sebou zanechali stop? Dost na to, aby si nás lidé pamatovali? Aby věděli kdo jsme a kým jsme byly? Někdy bych chtěla dokázat něco opravdového. Něco, co pomůže lidem nebo jim nabídne něco nového, něco ze mě samé. Jako když spisovatel napíše knihu. Dobrou knihu, která nebude jen o hloupých blábolech, ale nabídne lidem to, po čem touží. Rádi ji budou číst třeba pořád

Po pátku už ani nemůžu být zmatenější. Byl to krásný večer a já ho ráda trávila s ním a se všemi svými přáteli, ale nečekám od toho nic víc. Prostě jsme se dobře pobavili a já teď lituju, že jsem dělala, to co jsem dělala. Jak by si to mohl jinak vysvětlit, než že bych chtěla abychom v tom pokračovali? Chtěla bych vidět do mužské mysli, ale ani to by mi asi nepomohlo tento problém vyřešit. Vždyť

Přátelé, svět se neustále točí. Svítí slunce, prší, mrze. Máme tu noc a hned zase den. Školní dny se řítí neskonalou rychlostí plnou testů a zkoušení, povídání učitelů o něčem, co se dá jen těžko vnímat a později pochopit. Všímám si toho jen stěží a vůbec mě to neštve. Pak je najednou zase praxe ve školce plné křičících a dovádějících dětí, které vás bojkotují tím, že neposlouchají a jejich zájem