Nechat se probudit jako Šípková Růženka

Mám tolik povinností do školy a co celý víkend dělám? Nic. Veškerou chuť něco dělat jsem ztratila v pátek. Dozvěděla jsem se totiž, že celý víkend budu doma. Žádná akce v dohledu. První víkend v novém roce byl tedy nudný. Tato myšlenka by mi nevadila, ale nějak jsem si zvykla na společnost přátel a ostatních lidí, protože jsem pořád někde byla. Od listopadu jsem jen tak nelenila doma, aniž bych aspoň jednou nevypadla ven. Tak se můj život zase začne točit mezi internátem, školou a časem stráveným doma. Jakmile udělám výpadek, špatně se vracím zpátky. Stejně tak to bylo se školou. Stačil krátký spád s vánočními prázdninami a už zase nevím kam šlápnout dřív. První týden na nás vyvalili víc, než bychom dokázali zvládnout. Zítra mě čekají přehrávky. Abych to upřesnila, myslí se tím zahrát na čtyři hudební nástroje skladby a písničky, které jsme se ve hře na nástroj za ten půl rok naučili. Kdybych měla mluvit za naši třídu, tak spíš nenaučili. Za tento víkend bych to možná stihla dohnat, ale v pátek na mě sedla tak blbá nálada, že jsem neměla chuť dělat nic. Za hodinu odjíždím a ani jsem neotevřela sešity do předmětů, z kterých budu zítra zkoušená a psát písemku. Prostě nechci nic. Možná je to něco jako depka, nikdy jsem se tak necítila. Kdyby vedle mě vybuchla bomba, bylo by mi to jedno. Kdyby se na mě vrhl vzteklý pes, neuskočila bych. Spala bych, celou dobu...celý týden? Jenom, abych tu náladu zaspala. Ale člověk před starostmi neuteče. Nemůže. To je nevýhoda tohoto světa. Nemůžu zavřít oči, spát a říct, probudím se až se věci uklidní. Musíme se jim postavit čelem, ať mají nebo nemají lehkou váhu. Takových výpadku ještě zažijeme. Chápu to a stejně se nedokážu bránit. Usnula bych jako Šípková Růženka a čekala až mě probudí ten pravý princ, ale pohádkám už dávno nevěřím, tak vzhůru do reality ať je snesitelná nebo ne. Určité věci se dají snést, ale v ten moment se nám zdá, jako by to tak nebylo.