Na některé dveře můžeme klepat jak dlouho chceme a stejně se nám nikdy neotevřou.
♦♦♦
|
Článek Spát, spát navždy
Komentáře k článku: Spát, spát navždy
slanka: Na to se nedá napsat skoro nic. Snad jen: Je mi to líto a je mi líto té její pětileté dcerky. Kdo ví co se stalo a proč.
dvirka: Už jsem se dozvěděla diagnózu,byl to infarkt a nejvíc musí člověka děsit,že se dostavil tak brzo.
koktejlka: No ano, co na to říct? Je to smutné, z pohledu všech těch, co tady zbyli bez ní. Ale ona se má (snad!) dobře a opravdu, "vybrala" si ten nejlepší způsob smrti. Ačkoliv, při představě manželské postele, kde se manžel ráno probudí a vedle sebe.... je mi z toho vážně smutno. Mojí mámě je pětačtyřicet. Téhle bylo čtyřicet. A její maminka.... ach bože, té je mi asi líto ze všech nejvíc. Přijít "na stará kolena" o dospělou dceru... *smutně kouká*
dvirka: Ano Koktejlko,její maminka je na tom asi nejhůř,ale jinak to byla krásná smrt,kdyby jsme měli na výběr,byli bychom za to asi rádi.
constricted: ...měla šílené štěstí a zároveň šílenou smůlu... Je krásné, že jsi se nad tím takhle zamyslela a vzdala tímto hold té ženě i její truchlící rodině, to musí být neuvěřitelný zármutek. Pro všechny tři z nichž každý ji miloval úplně jinak. Když jsem článek začala číst, už jsem si řekla, že ti v první řad pochválím ten obrázek. Ale to zamyšlení nad věčným spánkem e chvályhodnější. Nakazila jsi mě. 
dvirka: Ale víš co mě na tom děsí nejvíc Constricted? Že tímto článkem to nejspíš končí a pak už na ni bude myslet jen nejbližší rodina,té z paměti nezmizí nikdy,ale co ti ostatní? Vždycky to tak bylo a vždycky to tak bude,a jednou budeme všichni spát navždy s vědomím,že pak budeme zapomenuti...
Toto pravidlo vyvrátí pouze ti,o kterých se učíme,ti jejichž knihy a osobnosti se staly tak slavnými,aby jejich jméno zůstalo zachováno.