Tvář noci

Miluju noční procházky. Tma je tajemnější a zajímavější než ostré světlo. Dokáže mě uchlácholit a posílit,světlo mi naopak dráždí oči...ve světle se nedokážu soustředit.Miluju modré nebe a slunce,ale tma pro mě byla vždy klidnější.Poklidná krajina stínů stromů plujících v jemné záři měsíce.

 Mé kroky vedly na to krásné místo.Nikdy mi nezmizí z paměti. Vždycky ho tam uvidím sedět a ráda na to vzpomínám a vzpomínat budu. Nerozplynul se jako stín,jen už tam nikdy nebude sedět se mnou,ale pro mě to bude navždy krásné místo. Pamatuju si ho za dne...lavička ze světlého dřeva, nad ní starý rozvětvený strom a kolem dokola  voňavá jarní tráva.Cítila jsem tu vůni v čerstvém odpoledním vzduchu,který byl ochlazený řekou ležící pod hradbami. Lehký vítr nám cuchal vlasy.Ty jeho černé oči mě dokázaly očarovat stejně jako pohled dolů.Seděla jsem na hradbách a nebála se,že spadnu,držel mě pevně ve svém náručí a já mu věřila.Pode mnou  byla propast a já létala. Bolelo by spadnout dolů.Podrat se o keře s trny a dopadnout do skalnaté postele ,ze které člověk nemůže vstát.Víc by bolelo to,že mě dokázal pustit,ale to by nikdy neudělal a právě proto to bylo tak krásné.Tehdy.

Dnes byla tma. Jindy rušné místo bylo klidné a v černém kabátě vypadalo hrozivě.Já se ho nebála-naopak tma je vzrušující. Ve tmě se člověk nebojí dělat věci,které za světla neudělá. Tma nabízí jiný rozhled a pohled z hradeb dolů byl pohádkový. Řeka zurčela svou ukolébavku pro usínající zvířata a své vlny nechala volně utíkat dál.Světla postraních pouličních lamp se ji snažila dohnat,ale ona si jich nevšímala,nechávala jejich odraz volně zplývat na své hladině.To ticho přírody mi vhánělo klid do duše. Kdybych za sebou něco slyšela asi bych se lekla,protože by ten zvuk porušil tu libovou hudbu řeky a já ji chtěla aspoň chvíli poslouchat. Kdyby to byl čloběk,zaváhala bych.Nejsnažší by bylo utíkat,ale kdyby to byl on...