Na některé dveře můžeme klepat jak dlouho chceme a stejně se nám nikdy neotevřou.

♦♦♦

mandragora: Také mám takovou vzpomínku... Měla jsem na sobě bíle šaty, vlasy mi cuchal vítr, jak jsem utíkala, ale on byl rychlejší. Popadl mě uprostřed louky a zatočil se mnou dokola. Pak utrhl kopretiny, protože věděl, že je mám nejraději a zapletl mi je do vlasů. Vždycky říkával, že jsem jako kopretina a usmíval se jako nikdo... Kolem dokola nás obepínal hluboký les a široko daleko bylo prázdno, to místo bylo jen naše. Malá, rozkvetlá louka...