Tolikrát jsem hledala světlo a stále hledám. Několikrát jsem ho spatřila skulinou mezi trámy. Nevinné a slabé na to, aby mě osvítilo. Jindy oslnilo přivírající se oči, ale nával pohasl stejně rychle jako se objevil. Jako když vyletí jiskra z tření dvěma křemínky. A když

Loudala jsem se po Loupáku.cz a objevila pár povedených převážně obrázkových vtipů, o něž se musím podělit. Všechna čest autorům, máte opravdu humornou a lidi bavící  fantazii. 

Zajímalo by mě, jak si s tím poradí. 

Darovanému koni na zuby nehleď. Přesně to jsem si pomyslela, když jsem o Vánocích rozbalila dárek od babičky. Pod světlým balícím papírem se ukrývala kníha o stočtyřicetitří stranách, Dům u nemocnice. Sama od sebe bych se k četbě české spisovatelky Valji Stýblové nikdy nedostala, ale knihy miluju a tak jsem vděčná za jakoukoli, zvlášť pokud se jedná o dárek. Babička nikdy nebyla kdoví jaká čtenářka a už vůbec se nezajímala o to, co čtou její vnoučata (do mého vkusu by se stopro netrefila, ani kdyby ho znala), ale přesto byl příběh této knihy poutavý. Ne akční ani záživný, ale pohodový a reálný. A osobně bych ho doporučila čtenářkám ve věku od 13 možná 14 let. V tomto případě se babička trochu sekla. Ale nevadí, protože čtivé knihy pro nás neumírají v žádném věku.