S umělkyní Valjou Stýblou jsem setkala prvně. (Jinak můžeme znát její scénář k českému filmu Sestřičky.) Dnes už devadesátiletá dáma, lékařka a politička napsala spoustu románů, překladů a nějaké ty scénáře. Učila na zdravotnické škole, přednášela na lékařské fakultě a celý život se tedy setkávala se studenty a jejich problémy. O jedné takové studentce právě pojednává i tato kniha vydaná v roce 1959.
Dům u nemocnice se sládá ze dvou novel, obě vypráví o vesnické dívce Vítě. Ta by se chtěla stát ošetřovatelkou a odjet, stejně jako její starší sestra, studovat do Prahy. Tak se stane. Víťa ve škole ze začátku nijak nevyniká, právě naopak. Zvyklá na domácí práce a běhání kolem nevlastní matky a jejího malého chlapečka, není zvyklá na hordu učení, co ji po příchodu do Prahy zasypala. Aby toho nebylo málo, prosté venkovské děvčátko se neuchytí ani v tamnější společnosti spolužaček. Ale ta holka se nevzdává. Jakmile si něco zamane, tak to taky dokáže.
A právě boj s učením, novým městem, novými lidmi v něm a nevlastní sobeckou matkou, která by chtěla mít Víťu doma pěkně po ruce, představuje první novela. Autorka tak bravurně, ale s nenásilnou lehkostí popisuje charaktery různých postav (drobnou a plachou Víťu vhozenou do neznámého prostředí, její starší ochotnou a milující sestru, ostatní děvčata z internátu, jako nafoukanou Irenu nebo chování pedagogů), to co jsme zažili a zažíváme, lidi, které sami známe.
Druhá novela, s názvem Až bude padat hvězda, nás přesouvá do čtvrtého ročníku. Víťa si ve škole našla své místo, mají ji rádi učitelé i spolužačky a i ona sama konečně poznává svět a učí se z něj radovat. Tato část knihy kromě zkoušky dospělosti (maturity); ukazuje, že povolání zdravotní sestry není vůbec jednoduché, rozebírá první lásky, rozmýšlí se nad budoucností (co budu dělat, až dostuduju) a zavadí o tragédii rozbouřeného mládí, které není nesmrtelné.
Kniha je klidná, čtivá a zápletka ze života. Místy nad chováním postav zavrtíte hlavou, místy se jejich jednání zasmějete a v druhé části si i poplačete. Mě ukápla slza na konci. Tohle by si měli přečíst teenagery, klidně i kluci, protože druhá část donutí k zamyšlení dnešní kluky, než si opilí sednou za volant, následky si ponesou celý život nebo aspoň do blízké smrti, jako to bylo v případě Vítina prvního opravdového kamaráda. Nebo rovnou první lásky?
Proto mě tenhle dárek nezklamal, jak jsem psala na začátku. Naopak jsem docela ráda, že se mi příběh malé Víti dostal do rukou, i když se tak mohlo stát před pár lety. Dnes bych po takovém žánru dobrovolně nesáhla.
UKÁZKA Z KNIHY
(Omlouvám se za kvalitu ukázky, lépe se mi nepodařila vyfotit. Prolepší čtení stáhnout a zvětšit. ;))
