Zatuchlá vůně starého papíru, kniha psaná husím brkem a její kožená obálka...s takovými vlastnostmi knih jsme se  pomalu rozloučit. Díváme se na ně skrz skleněnou vitrínu v muzeu. Stejně jako se za chvíli budeme dívat na staré gramofony a jejich desky, promítačky a jejich páskové cívky...všechno s čím na počátku 20. století vynálezci přišli, jednou opustí světlo světa a v roce 2050 děti nebudou vědět, co to byla VHS kazeta a video. 

Je zajímavé, podívat se o pár let zpátky a uvědomit si, jak se po 20. století svět, technika, způsob života a lidé změnili.

Českou hudbu moc neposlouchám. V našem jazyce cítím z písní tvrdost a nezpěvnost, která mi k melodizování nesedí. Proto se u mě najde mnohem větší repertoár anglických a amerických skladeb. Ale i tak je pár českých písní, co mě nikdy neomrzí. Nečekejte však výbuch veselosti a optimismu. Jedním co na hudbě miluju, je průchod pravých, bouřlivých emocí. Ve spojení s jakoukoliv kytarou, bicími, houslemi nebo klavírem a pronikavým vokálem ve mě skáče pocit spokojenosti. Pop, rock, metal, muzikál všechno dohromady, pravá lahůdka. I to se dá najít v českých písních, klasikách, co určitě znáte. :)

Jak lépe poznat pocity židů za války, než si přečíst jejich deník? Zamrazí nás dvakrát více, když vlastníkem deníku je zpočátku dvanáctiletá židovská dívka, která 2. Světovou Válku nepřežila, ale zanechala po sobě odkaz, co vydrží navždy. Smutný příběh Anny Frankové zná skoro každý. Anna pobývání v koncentračním táboře nepřežila. Otec našel její deník, který si vedla od 12. června 1942 do 4. srpna 1944  a vydal ho jako knihu. Po jejím přečtení si dokážeme představit, co si museli vyvržení lidé, bojící se o svůj život každý den, prožít.