Strach je to,

co se nezastaví,

když řekneme stop.

Strach je to,

co nepřestane,

když řekneme dost.

Strach je to,

co se těžko skrývá.

Strach je něco,

co u každého bývá.

Strach je jen naše myšlenka,

co nahání nám hrůzu.

Strach nevysvětlíš,

ale bude pokračovat v klusu.

To se mi zase povedla jedna depresivně-morbidní básnička.Jestli si nechcete zkazit náladu raději tenhle článek ani neotevírejte :D 

Když za mnou uslyším nezvyklý klid,

podivím se.

Když otočím se uvidím bledou tvář,

jak z ní vyzažuje ostrá zář,

s křikem uskočím pryč.

Ten bledý zjev se ke mě začne plížit

a mě se začne zvyšovat tep,

srdce mi z hrudi může vyskočit.

Nedá se zaplašit,pomalu se blíží dál.

Každý jiný by nohy na ramena vzal,

ale já v koutě ležím stále,

skoro nemůžu popadnout dech,

když zrůda náhle vyskočí a

mě se svět divně zatočí,

srdce pomalu dobuší

a v místnosti je zase mrtvo

jako v pitevním sále.

Když mě chytne "blbá",občas to stojí za to a v hlavě se mi urodí bláznivá slova,která následně zformuju do rýmu :)

Venku za okny pěkně prší

a já i přesto mám smutek v duši.

Jako bych při včerejší bouři něco ztratila

a ta nevědomost mě teď u srdce mrazila.

Bezbarvé kapky budnují do parapetu,

pozoruji je skoro bez dechu a hledám vhodnou větu,

jak bych tu krásu vyjádřila.

Stačilo tak málo a všechny ty špinavé myšlenky si odnesl déšť

a mě by zbyla jen čistá hlava a lež.

Ta kterou neodplaví proud potoka,řeky či slz,

zůstane tady a nemůžu vidět skrz.

Kdyby tak černé mraky dokázali rozehnat bolest

a ztratit ji jako ten nejhlubší les.

Člověk by se nemusel otáčet zpět a napravovat svoje chyby,

bez tak to všechno byly jen pouhé sliby.

A tak čemu se dá vlastně věřit,

tomu co si můžu ověřit?

Někdy to není tak lehké jak se zdá,

ale přece se to občas dá.

A jak kapka za kapkou z oblohy padá,

zjišťuju,že mám tenhle svět ráda.

Přestože voda z nebe padá jen chvíli

a já nemůžu tušit kdy budu v cíli.

Mokrá cesta až výjde slunce uschne

a malá vzpomínka za čas zpustne.