To se mi zase povedla jedna depresivně-morbidní básnička.Jestli si nechcete zkazit náladu raději tenhle článek ani neotevírejte :D 

Když za mnou uslyším nezvyklý klid,

podivím se.

Když otočím se uvidím bledou tvář,

jak z ní vyzažuje ostrá zář,

s křikem uskočím pryč.

Ten bledý zjev se ke mě začne plížit

a mě se začne zvyšovat tep,

srdce mi z hrudi může vyskočit.

Nedá se zaplašit,pomalu se blíží dál.

Každý jiný by nohy na ramena vzal,

ale já v koutě ležím stále,

skoro nemůžu popadnout dech,

když zrůda náhle vyskočí a

mě se svět divně zatočí,

srdce pomalu dobuší

a v místnosti je zase mrtvo

jako v pitevním sále.

Když mě chytne "blbá",občas to stojí za to a v hlavě se mi urodí bláznivá slova,která následně zformuju do rýmu :)

Venku za okny pěkně prší

a já i přesto mám smutek v duši.

Jako bych při včerejší bouři něco ztratila

a ta nevědomost mě teď u srdce mrazila.

Bezbarvé kapky budnují do parapetu,

pozoruji je skoro bez dechu a hledám vhodnou větu,

jak bych tu krásu vyjádřila.

Stačilo tak málo a všechny ty špinavé myšlenky si odnesl déšť

a mě by zbyla jen čistá hlava a lež.

Ta kterou neodplaví proud potoka,řeky či slz,

zůstane tady a nemůžu vidět skrz.

Kdyby tak černé mraky dokázali rozehnat bolest

a ztratit ji jako ten nejhlubší les.

Člověk by se nemusel otáčet zpět a napravovat svoje chyby,

bez tak to všechno byly jen pouhé sliby.

A tak čemu se dá vlastně věřit,

tomu co si můžu ověřit?

Někdy to není tak lehké jak se zdá,

ale přece se to občas dá.

A jak kapka za kapkou z oblohy padá,

zjišťuju,že mám tenhle svět ráda.

Přestože voda z nebe padá jen chvíli

a já nemůžu tušit kdy budu v cíli.

Mokrá cesta až výjde slunce uschne

a malá vzpomínka za čas zpustne.

 Nedávno jsme se procházeli v noci mimo naši dědinu,šli jsme jako už mockrát do vedlejší dědiny...jen tak,abychom se prošli.Na cestu se snesla hustá mlha,přes kterou nebylo vidět na krok a umocňovala ji tma kolem.Jetště tu noc jsem k tomuto počasí napsala básničku.Můžete si ji přebrat jak budete chtít,ale já si pod ní představím dívku,která zemřela.

Odkud se najednou vzala ta mlha?

Tak hustá jakou jsem ještě neviděla.

Schovala pod sebe okolní pole,

jakoby uspala krajinu kolem.

Musela jsem si jí hledat cestu,

bylo to jakobych spala-jako ve snu.

Ale nebyl to sen,ruce mě mrazem zábly,

a nohy bosé chladem modraly.

Na sobě jsem měla jen tenké bílé šaty,

co se to stalo,dá se to vrátit?

Ta mlha,tak tajemná,  

budí ve mně trochu strach,

kudy se správnou cestou mám dát?

Nikde v dálce žádné světlo,

všude jen úplné mrtvo.

Okolní stromy a ty kde jsou?

Přes tmavé šero vidět nejsou.

Chtěla bych radu,kudy mám jít?

Copak už ani to nemůžu chtít?

Tohle je konec?

Slunce už nezasvítí?

Růst nebude kvítí?

Kam odejde má duše,

až mlha odvane?

Nebo tady už navždy zůstane?...

Tvá slova studí

jako pohlazení ledu.

Zabodávají se mi do hrudi

a bolí...

Nechci slyšet odpuštění

a nářky,

snažíš se vyhrát sázky,

ale mě nedostaneš.

Nezkoušej to,

tvé snažení utopím v oceánu

i když nemyslím,

že to zacelý mou ránu.

Ale jednou budeš děkovat.

Až ode mě budeš daleko,

můžu začít zase dýchat.

Bez pocitu viny,

nebudeš mě vnímat.

Roztají střípky ledu,

nepochopíš kam je vedu.

Zaženu starostlivost k ledu

a budu moci klidně spát.