Uspáváš mě svým lhaním,

přesto klidně usínám.

Sama v nepoznání,

ztracená v nic neříkajícím světě,

umírám....

Tváří v tvář zapomnění,

bolest se v horké slzy mění.

Každá vzpomínka je utrpením,

zavírám oči, svíčku zhasínám.

Nech mě spát

v temnotě navždy volná.

Nikdy nevím kam utíkám,

bojím se zeptat, vychází můj plán?

Jak se zdá,

provinilým pohledem na mě kouká.

Nechci si myslet, že ještě doufá,

půda pod nohami je horká,

horká... 

A já tále hledám ztracený ráj,

život je jako oceán,

neprošel jím, kdo se bál. 

 Přiblížit se o krok,

postupně vystoupat na vrchol.

Nebe se dotknout,

aspoň chvíli sžít se s planetou.

Plyneme s časem,

nemůžeme zastavit.

Své zbytečné chyby

pokusit se napravit.

Zdál se mi sen,

já hrála v něm velkou roli.

Když zničil ho den

a moje ideální vize se drolí.

Přes temnotu přejdeme snadno,

každý si jednou sáhne na dno.

Důležité je zvednou se zpět

natáhnou ruce a dotknout se hvězd.

Přestat si zoufat,

vymanit se z pevných pout

co nedovolí se hnout

co nenechají nadechnout...

Někdy nás prostě realita unavuje...

Utéct z reality

problémům z ruky

chceš to i ty

život je krutý

Utéct z reality

na nic se nedívat

chceš to i ty

stále se usmívat

Podívej se do dáli

pořád tam čeká

skryté štěstí

z úkrytu mrká

Pozor si dej

kam tvé kroky kráčí

jeden chybný krok

úplně stačí

Někdy se vysmívá

když mu nestačíš

do rukou lapit

se ho snažíš

Neztrácej naději

neztrácej víru

štěstí tě dostihne

a přijde v míru

Nějaká "spatlanina" o vyšším cíli.O víře,která nás pohání v tomto někdy bevýznamném životě.Vždycky se najde něco,čeho se můžeme chytit.

Náhody nás pojí dohromady,

věříš tomu doopravdy?

Nevím jestli existuje osud

Nepoznala jsem to dosud,

ale je něco co nás nutí jít dál.

Něco pro co ses rád smál

Něco,co ti život přál a dal,

ale taky může vzít zpátky.

Musíme mít někoho komu můžeme věřit

Musíme mít něco,co bychom měli střežit,

to nás nutí jít dál.

I v té největší tmě se najde paprsek světla,

když budeš věřit

Může se ti zdát,

že svět je jedna velká chyba,

ale ta se dá napravit.

Nutila jsem se stát nohama pevně na zemi

a když jsem se pustila,

zjistila jsem,že dokážu víc,

do teď to bylo nic.

Zase jedna taková "vadná" :D

"Beztvará noc a chladný vzduch

husí kůže na rukou a štiplavý puch.

V cizí náruči s cizím stínem,

jak zůstat v bezpečí noci jiné.

Obloha beze hvězd té noci vládne

můj strach pomalu,ale jistě slábne.

Bez řečí nechám se vést,

ten divný pocit se dá těžko snést.

Tělo mé stává se mi cizí,

listí pode mnou je potřísněno krví.

Neznámý odnáší mě a já nevím kam,

citím však,že pomalu umírám."

Bezvládné je tohle bledé tělo,

tajemnou cestu lesem vydrželo.

Na černou zem však těžce dopadá

znovu se vzchopit nezvládá.

Růžová ústa ztrácejí dech

zazpívají svůj poslední vzdech.

Sametové vlasy splývají s mechem

houkání sovy se ozývá lesem.

Postavu stojící vedle těla

tato ozvěna vyděsila.

Rozhlíží se do všech stran,

tam kde se nachází temná stráň.

Popadne mrtvou do rukou

naposledy se ohlédne,

tma mu není zárukou.

Cítí však,že je v lese sám,

zatím mu vychází jeho plán.

Vydá se směrem ke stráni,

zločinem ta chvíle zavání.

Nehybné tělo v rukou těžkne

bělmo očí se i v té tmě leskne.

Pak pouští mrtvolu ze srázu

ta postupně mizí z jeho obrazu.

Nakonec si ruce opráší

jako by dobrou práci odvedl,

Pak teprve si vrah oddychne,

když už má mrtvé tělo z dohledu.