Uspáváš mě svým lhaním,

přesto klidně usínám.

Sama v nepoznání,

ztracená v nic neříkajícím světě,

umírám....

Tváří v tvář zapomnění,

bolest se v horké slzy mění.

Každá vzpomínka je utrpením,

zavírám oči, svíčku zhasínám.

Nech mě spát

v temnotě navždy volná.

Nikdy nevím kam utíkám,

bojím se zeptat, vychází můj plán?

Jak se zdá,

provinilým pohledem na mě kouká.

Nechci si myslet, že ještě doufá,

půda pod nohami je horká,

horká... 

A já tále hledám ztracený ráj,

život je jako oceán,

neprošel jím, kdo se bál.