Skleněná krabice

Učení jsem uzavřela do skleněné krabice. Proč do skleněné? Protože jsem věděla, že tam pořád je a že se mu nevyhnu. Jenomže když tu krabici pevně zavřete, není lehké ji tak rychle otevřít, jak se to po člověku očekává, když skončí vánoční prázdniny. 

Ale pořád tam to učení leží, můžu se na něj přes průhledné stěny dívat, ale to co bych měla udělat mě nenapadne. Totiž napadne, ale nechce se mi to udělat. Mohla bych tu krabici schovat na nějaké tmavé a odlehlé místo, abych ji neměla na očích. Jak se říká sejde z očí - sejde z mysli. Ale je to tak v každém případě? Není. Nebo bych tu krabici mohla rozbít, je přece ze skla. To by ale znamenalo, že už musím. Že musím zamést ty střepy...vyhodit je do koše ...zvednout obsah té rozbité krabice....zavřít se s ním na klidné, osvětlené místo a začíst se do něj. Teprve pak bych zjistila, že to nemělo cenu. Nic si nepamatuju a to co potřebuju mi tam teď rozhodně nenaleze. Nač se teda snažit? Protože člověk musí. Nikoho nezajímá, že na to nemá zrovna náladu. Ale je to částečně i jeho chyba, měl přece tolik příležitostí, kterých se nechopil.

A už není čas nad tím přemýšlet, je čas jednat.