Události, které změnily svět

Hodina dějepisu. Za oknem září odpolední slunce. Ve třídě zaznívá výklad učitele. Z úst mu vychází slova, ale vám se zdá, jako by jen na prázdno otvíral pusu. Jako ryba na suchu. Unaveně poleháváte po lavici a v duchu odpočítáváte minuty...vteřiny...ZVONÍ! Všichni studenti se vyřítí ze třídy a učitel se ztratí v pomyslém oparu prášících se bot. Před třídou se zeptáte spolužáka: "O čem to ten Novák (učitel) vlastně mluvil?" A odpovědi se vám dostane: "Nemám ponětí." ....

Nějak takto to v hodinách dějáku nejspíš vypadá. Ze Světových válek nám v hlavě zůstanou jen nejasné výpary zpráv o židovských táborech. Co se dělo před válkami a po, kolikrát vůbec nevíme. Nebo možná ano, ale rozhodně není na škodu si své (ne)znalosti osvěžit. K tomu mi dobře posloužila kniha Události, které změnily svět. Autory jsou James Inglis a Barry Stone. Bližší informace o těchto spisovatelích jsem na internetu nenašla, ale poutavě nám přiblížili nejznámější činy světové historie. Kleopatřinu sebevraždu, pouť Marca Pola, bitvu u Stalingradu nebo 2. Světovou válku. Navíc vše podali tak zajímavě a poutavě, že u těchto hodin dějepisu rozhodně neusnete.

Kniha začíná úvodem, jehož kousek jsem si dovolila opsat a pokračuje známými příběhy rozdělenými do kategorií: starověké letopisy, středověké kroniky, noviny nového světa, národní listy, moderní doba.

Z každé této kategorie jsem vybrala pro mě nejzajímavější událost a její úvod přepsala. Pokud máte chuť, čtěte dál. Některé výjevy z historie jsou opravdu jedinečné, má cenu si je pamatovat...

Úvod

Dějiny jsou filozofie v příkladech (Dionýsos z Halikarnassu)

Studium dějin představuje jakousi baštu proti neunavnému plynutí času. Nepřetržitý proud událostí ve světě, ať nevýznamných, či převratných, hrozí, že do temných hlubin času potopí všechno, až a ty nejpamětihodnější a nejzáhadnější okamžiky. Úkolem historika je zachránit co možná nejvíce z těchto událostí, vyzvednout je z minulosti, zajistit a svázat dohromady v podobě tištěného slova a obrazů, tedy učinit z nich něco jako dějinné titulní zprávy, aby už neupadly v zapomnění ani v dnešním světě posedlém současností a budoucností, ale příliš často lhostejném k minulosti.

Co jsou tedy dějiny? Je to směsice událostí zasazených do běhu času, pozdější vzpomínky na ně a záznamy toho, co se kdysi stalo. Je však vůbec možné tyto události považovat za historická fakta, když o nich neexistují žádné záznamy? Lze mít pád Římské říše za historickou událost, když ho nikdo nepopsal? Historie, to jsou psané dějiny, příběhy, které jsme si zapamatovali a uchránili v našem kolektivním vědomí.

Historií tedy nepředstavuje bezpočet světových událostí a osobních příhod, jež se odehrály v širokém toku existence lidstva, který kolem nás nepovšimnutě protéká, které však u nikoho nevyvolaly pocit, že by se měly zaznamenat. O těchto dějích, tedy o 99,9% každodenních příhod lidí a jejich vzájemných kontaktů a střetů s okolním prostředím, o jejich radostech, úspěších a nepatrných objevech, se nikdy nikdo nedozví. Budou pro nás navždy ztraceny....

Starověké letopisy

79 n. l. Pompeje shořely i s obyvateli

Sopka Vesuv tyčící se nad Neapolským zálivem 24. srpnem roku 79 vybuchla a předvedla svůj hněv. Obyvatelé i návštěvníci Pompejí zvedali pohledy k nebi a pozorovali hrozivý mrak popela, který se vzdouval nad bohatým a často navštěvovaným městem. Devatenáct hodin po erupci byla římská města Pompeje, Herculaneum a Stabie zničena, pohřbena pod tunami popela a vulkanického prachu společně se všemi, kteří nebrali vážně varovný mrak nad sopkou a včas neuprchli.

Středověké kroniky

1440 Nový stroj přináší revoluci v šíření informací

V roce 1440 v německé Mohuči vytiskl Johannes Gutenberg za použití pohyblivých liter, zvláštního lisu a inkoustu na bázi oleje první masově vydanou knihu na světě – Bibli. Jeho vynález vyvolal pozdvižení v celé Evropě, protože knihy, a tedy i myšlenky, se staly přístupné lidem, kteří nepatřili ke kněžskému stavu ani k nejvyšším aristokratickým kruhům. Tím se otevřela nová éra šíření informací.

Noviny nového světa

1879 Britské regimenty porazily africký národ

Bitva u Ulundi představovala závěrečné dějství zulských válek, jímž skončilo dvouleté krveprolití, které rozpoutali Britové proto, aby zničili poslední element zpochybňující jejich imperiální moc v Jižní Africe. Zulské království pod vládou muže, který si říkal Čaka Zulu, se počátkem 19. století stalo mocnou říší. Po roce 1870 však evropská kolonizační expanze začala říši Zulů zaškrcovat. Bitva u Ulundi s konečnou platností zlomila jejich vojenskou moc. Proti zhruba 20 000 černých válečníků stály 4000 britských pěšáků se dvěma kulomety Gatling. Během půl hodiny skončil poslední boj Zulů a jejich národ byl poražen.

Národní listy

1934 Hitler nařídil svým zabijákům podniknout krvavý útok

Události známé pod označením Noc dlouhých nožů se odehrály v Německu mezi 30. červnem a 2. červencem roku 1934, kdy nacistický režim z politických důvodů popravil nejméně 85 osob. Většina z těchto zabitých patřila mezi příslušníky SA (Sturmabteilung, úderný oddíl), což byla nacistická povojenská organizace vedená Ernstem Rohnem, v níž Hitler spatřoval bezprostřední hrozbu pro svou pozici vůdce. Čistka vyústila v Hitlerův triumf a stala se výchozím bodem pro stabilizaci jeho vlády v Německu. Vyzdvihla jej do pozice nezpochybnitelného vůdce německé říše, zajistila mu podporu armády a parlamentu, eliminovala hrozbu ze strany SA, posílila vliv SS (Schutzstaffel, bezpečnostní oddíl) a zajistila totalitní moc v nacistickém Německu.

Moderní doba

1986 Jaderná katastrofa v Černobylu

V 1:23 ráno 26. dubna 1986 vybuchl atomový reaktor v ukrajinském Černobylu, čímž došlo k nejhorší nehodě jaderné elektrárny v historii. Následovaly další exploze a po nich vypukl požár. Do atmosféry se uvolnil oblak vysoce radioaktivního materiálu, který se rozšířil nad západní část Sovětského svazu, východní a západní Evropu a východ Severní Ameriky. Velké oblasti na Ukrajině, v Bělorusku i Rusku byly silně zamořené, což si vynutilo evakuaci a přesídlení více než 336 000 obyvatel. Počet mrtvých při samotném výbuchu prý činil jen padesát šest, ale celkové množství obětí včetně osob kontaminovaných radioaktivními zplodinami nebylo nikdy přesně zjištěno. Podle Organizace spojených národů zemřelo na následky nehody 4 000 osob, Greenpeace však ve zprávě z roku 2006 tvrdí, že na vrub nehody v Černobylu může být připsáno i 270 000 případů rakoviny a 93 000 úmrtí na tuto chorobu, přesný počet však nikdo nezjistí.