Pohled z praxe

Možnost pozorovat a pracovat s dětmi od 6 do 8/9 let mě utvrdila v jistém dojmu. A to, že se některé děti podobají zvířatům v ohradě. Z jedné strany školní družiny řvou divocí lvi, na druhém konci mečí koza a do toho všeho se vzteká rozzuřená gorila. Abych si pořídila průkaz na krocení divoké zvěře.  Jsou tady však i děti, jejichž chování se podobá lidskému a ty jsem si pro jejich kultivovanost oblíbila. Jak to tak bývá, většina z nich jsou holky.

Děti jsou od toho, aby dělali blbosti. Vymýšleli šílené nápady, z kterých nám stojí vlasy hrůzou, a rozvíjeli tak svou představivost a fantazii. Co udělá dítě lezoucí po vysokém stromě s představivostí učitelky, o to už se nikdo nezajímá. Děti mají zlobit a tak zlobí, je to normální. Obzvlášť prvňáci ještě neudrží tolik pozornosti a neustále se musí něčím zabývat, aby se nenudili. Ale čím?

Děti současnoti - pokud nevyrůstají v sociálně slabém prostředí - mají všechno. Úplně všechno. Čím je pak motivovat anebo překvapit? Jak je pak práce učitelky nebo vychovatelky těžká, když všechno co jim nabídne děti znají a titulují to frází: "Nuudááá!" Jak se mi stává u jednoho cholerického hošíka, kterého snad život omrzel v šesti letech. 

Nenechat se odradit. Tato věta se mi stane heslem, pokud zůstanu pracovat v této sféře. Jelikož dětem do školní zahrady nemůžu přivést dinosaura, abych upoutala jejich pozornost nebo počkat až přiletí UFO s mimozemšťany, aby naši malý pozemšťané viděli něco, co ještě neznají a co by je tedy mohlo zajímat. Nezbývá mi než mávnout rukou nad podobnými dědičkami a dál si napínat mozek a pozorovat chování těchto malých zvířátek, abych věděla čím se jim v budoucnu zavděčit.