Sejdeme se v krematoriu

Naše češtinářka dnes přišla do hodiny s časopisy v rukou. Říkala jsem si, co se bude dít. Snad nebudeme číst horoskopy nebo nějaké milostné románky, kterých jsou časopisy až nemožně přecpané. To bych radši probírala normální látku. Nebo si snad profesorka přinesla něco ke čtení, aby se nenudila? :D Ani jedno. Na seznamu dnešní slohové hodiny byly reportáže. Z jednoho týdeníku, který si přinesla, nám začala číst reportáž o krematoriu. Nejprve se zdráhala. Prý není moc příjemné tento článek číst, že i ona sama s tím měla problémy. My na to ale: čert to vem, chceme to slyšet. Zlomily jsme ji a tak četla.

Některé informace obsažené v článku jsem vůbec netušila. Zajímavé je například to, že lidské tělo se v  peci peče zhruba hodinu než shoří na uhel, aby se do něj následně šťouchlo ocelovou tyčí a rozpadlo se na popel. Pevné kovové části v těle, jako například náhražky různých kloubů po operacích, se neusmaží. Zřejmě se pak posbírají. Tato informace mi unikla. Zajímavé však bylo, že za posledních osmdesát let se v tomto krematoriu, jehož jméno si nepamatuju, upálilo sedmset tisíc těl. (Ročně pak pět tisíc a v tomto jarním období moc práce není, protože lidé z kraje jara tolik neumírají.) Tento způsob pohřbívání je prý používanější než klasické pohřbívání do země. Možná z důvodů finančních, jelikož je to levnější. Nebo jak usoudila má kamarádka: "Co kdybych se v zemi náhodou probrala, to se radši nechám spálit." :D Tento názor sdílím s ní. V dnešní době se to sice nestává a jestli ano, tak to není běžné narozdíl od dřívější doby, kdy se rakve po několika letech otevřely a mrtvola byla přetočená nebo víko rakve zevnitř rozškrábané.

Pec, ve které se spalují mrtvoly má 900 stupňů celsia. To musí být pekelné horko. Těla se při tomto žáru mírně pohybují, ale jak vtipně prohlásil pracovník krematoria, zatím se nestalo, že by na ně nějaká mrtvola mávala. Tato pekelná skříň je rozdělena na čtyři stupně (fáze). První je určen pro děti, teprve teď mi naskočila husí kůže. Druhý patří průměrným lidem, taková ta normální výška a váha. Ve třetím se spalují lidé urostlejší a pevnější. A v posledním, čtvrtém, ti největší. Popel člověka váží zhruba tři kilogramy a po peci si projde takzvaným "kremulátorem", což je mlýnek, který ho nadrtí na nejjemnější prach. Odtud už putuje do urny nebo na jiné místo, kde ho blízcí podle přání zesnulého rozpráší.

To je vážně zvláštní, v jednu chvíli tady člověk je, stojí na pevné zemi, dýchá čerstvý vzduch a pak se najednou smaží v peci na popel. Nejsmutnější na tom je, že smrti se nevyhne nikdo. Jedna z mála věcí, kterou máme společnou úplně všichni. Jakmile smrtka nabrousí kosu, nemáme na výběr. Naším posledním přáním může být zda se necháme klasicky pohřbít do země nebo spálit. Ano, tam se všichni sejdeme. Nebo naše 21 gramová dušička odletí do nebe, jak se často říká. Tu pravdu však poznáme až na konci nebo taky ne. A proč jsem duši označila za 21 gramovou? V tom článku jeden lékař prohlásil, že duše váží jednadvacet gramů. Když totiž zvážil člověka těsně před smrtí a pak po smrti, byl o toto číslo lehčí. Důkaz, že duše tělo opouští...ale ta naše ještě žije, tak honem pryč od takového úzkostného, i když pro mě zajímavého tématu a pojďme užívat života! :)

Pokud by vás krematoria zajímala blíže, dozvíte se něco víc z těchto článků: http://slovacky.denik.cz/zpravy_region/zlin-krematorium-20080223.html ; http://cs.wikipedia.org/wiki/Krematorium ; http://technet.idnes.cz/fotoreportaz-z-krematoria-z-lidskeho-tela-se-stane-hromadka-popela-behem-tri-hodin-g2m-/tec_reportaze.asp?c=A080806_094602_tec_reportaze_nyv