Staří lidé jsou zajímaví. Zažili, co my nezažijem

Čekám na zastávce, než přijede autobus, který má jet až za půl hodiny. Zastávka je úplně prázdná. Dva lidé prošli okolo a na hlavní silnici jezdí auta. Je docela teplo a sníh začíná pomalu, ale jistě tát. V tom na zastávku pomalým krůčkem přichází nějaká paní. Podle vzhledu bych jí tipla něco kolem sedmdesáti let. Malá, hubená s vlasy obarvenými na zářivou červenou. Jejich délku však ukrývala pod slušivým, béžovým kloboukem. Rty namalovány světle červenou rtěnkou a obočí obarveno na hnědo. Působila mile. Prošla kolem mě, aby se podívala na ceduli s autobusovými spoji, která už tam samozřejmě není. Někdo si dal tu práci, asi nechtěl, aby lidi věděli, kdy jim jede autobus. Všimla si toho ještě dřív, než se k místu kde cedule bývala přiblížila a tak se otočila ke mě s dotazem na nejbližší spoj. Jela jiným směrem než já, takže jsem jí nemohla poskytnout odpověď. To jí nevadilo. Usoudila, že pojede ve stejnou dobu jako můj autobus (nemýlila se) a tak jsem jí poskytla aspoň tuto informaci. Postavila si svou igelitovou tašku na lavičku vedle té mojí.

Chvíli bylo ticho a pak se rozpovídala. Nejsem ten typ, co by někdy začal sám mluvit, ale jakmile někdo začne a na téma mě blízké, ráda si popovídám. Se starými lidmi se stejně dobře povídá. Pokud nejsou pesimističtí a rozmrzelí jako moje babička. :D Tato paní na mě dělala dojem. Svůj věk brala jako samozřejmou a smířlivou věc. Z jejího působení čišel vtip a z očí jiskra, ale zábavného života. Vyprávěla mi o svém švagrovi, který i ve svých 96-ti letech září životem. Dokonce nedávno ještě jezdil autem. V duchu jsem si pomyslela, že tak staří lidé už by řízení měli nechat. Jednoduše zaviní nehodu, ale ona mě vyvedla z omylu. Ten chlapík měl totiž autonehodu jen jednou v životě a to ještě takovou lehkou, kdy jen ťukl do auta před ním a nikomu se nic nestalo. Hlavou mi problesklo jak to musel být šťastný člověk, zvlášť když se dožil tak vysokého věku, kterého si pořád ještě užívá. Jízdu autem mu už rozmluvili.

Prodiskutovali jsme taky dnešní moderní dobu. Ne každý člověk jde s dobou, ale tahle paní tedy ano. Mobil má už dávno, dokonce se v něm dokonale vyzná (moje babička se doteď nenaučila posílat smsky). Syn jí dokonce pořídil internet, aby se nenudila. Jen naši babičku nedokážu k ničemu přesvědčit a  ani nic z nové technologie naučit. Někdo se podřídí, jiní chtějí, aby všechno zůstalo při starém. 

Skvěle se mi s touhle paní mluvilo, protože dokázala pochopit nové věci a dokonce je považovala za správné a zajímavé. Jen jsme usoudili, že spousta starých věcí byla a bude lepších, než jsou dnešní žehličky, které nic nevydrží a tak podobně. 

Pak už jsem v dálce zahlédla autobus. Měla jsem za to, že je to ten můj, protože tak vypadal. Když přijel blíž, už jsem se chystala rozloučit, ale všimla  jsem si, že autobus jede na její stranu. Říkám jí tedy, že už jí to jede a ona se na mě s úsměvem obrátila: "Ještě budete čekat." Neřekla to škodolibě, ale spíš srandovně. To já jsem přece měla jet a ona čekat. :D

Staří lidé jsou zvláštní. Dalo by se říct,že jsou bohatstvím. Měli by jsme si jich vážit,protože zažili něco,co my už snad nikdy nezažijeme. Od Druhé Světové války po nedostatky různého zboží,kterého my máme nadbytek a starý způsob života bez moderní technologie bez které by se naše generace neobešla. A taky proto,že se dožili věku,jakého se mi nemáme šanci dožít.