Déšť

Když mě chytne "blbá",občas to stojí za to a v hlavě se mi urodí bláznivá slova,která následně zformuju do rýmu :)

Venku za okny pěkně prší

a já i přesto mám smutek v duši.

Jako bych při včerejší bouři něco ztratila

a ta nevědomost mě teď u srdce mrazila.

Bezbarvé kapky budnují do parapetu,

pozoruji je skoro bez dechu a hledám vhodnou větu,

jak bych tu krásu vyjádřila.

Stačilo tak málo a všechny ty špinavé myšlenky si odnesl déšť

a mě by zbyla jen čistá hlava a lež.

Ta kterou neodplaví proud potoka,řeky či slz,

zůstane tady a nemůžu vidět skrz.

Kdyby tak černé mraky dokázali rozehnat bolest

a ztratit ji jako ten nejhlubší les.

Člověk by se nemusel otáčet zpět a napravovat svoje chyby,

bez tak to všechno byly jen pouhé sliby.

A tak čemu se dá vlastně věřit,

tomu co si můžu ověřit?

Někdy to není tak lehké jak se zdá,

ale přece se to občas dá.

A jak kapka za kapkou z oblohy padá,

zjišťuju,že mám tenhle svět ráda.

Přestože voda z nebe padá jen chvíli

a já nemůžu tušit kdy budu v cíli.

Mokrá cesta až výjde slunce uschne

a malá vzpomínka za čas zpustne.