Na některé dveře můžeme klepat jak dlouho chceme a stejně se nám nikdy neotevřou.

♦♦♦

eduard nud: To já jsem si taky počítač a internet pořídil až v roce 2006, ale to mi bylo teprve 46 let. A nelituji toho. On mezi knihou a internetem není až takový velký rozdíl, důležité ale je, co na tom počítači vlastně děláme. Stejně jako existují neseriózní weby, existují i nekvalitní knihy.

A co se týká knih, babička o mně prohlašovala, že jsem vášnivý čtenář, ale já jsem vlastně moc knih nepřečetl. V dětství jsem měl svých asi třicet oblíbených knih a ty jsem si chvilku četl, když jsem se probudil a ze školy v poledne u oběda. To jsem měl takový stojánek a jednou jsem si díky tomu vylil do polévky dědovi pivo. No. Spletl jsem si ho s polévkovým kořením.

Ale zpět k textu. Počítače na konci devatenáctého století? To snad ne. Kdybyste slečno byla opravdu takový knihomol, pak víte, že to bylo ještě před první světovou válkou, chtěla jste asi napsat na konci dvacátého, ale ono spíš po druhé světové. To ale nebyly počítače dnešního typu. Stejně jako opravdové beletrie vznikaly až dlouho po vynálezu knihtisku, do té doby se taky jednalo o knihy, ale ručně psané. Ale řekl bych, že v případě kamenných destiček v žádném případě nešlo o knihy, kromě toho byly hliněné.

Já dávám přednost rozhodně počítači. Snažím se ale dělat na něm pouze samé seriózní věci, jako by to byla kniha. Vlastně jsem knihy četl, protože nic jiného nebylo a taky že jsem musel číst do školy. Nyní dávám přednost informacím. Na počítači se snažím trávit jenom třikrát denně po dvaceti minutách. Dopoledne co potřebuji, odpoledne co mě zajímá a večer, co mě baví. Někdy se to trochu pokazí, jako dneska, ale na to mají vliv jiné elementy, než přímo závislost na počítači. Dříve by se řeklo: objektivní potíže.

A já končím, než z toho bude pindání přemoudřelého dědka.