Na některé dveře můžeme klepat jak dlouho chceme a stejně se nám nikdy neotevřou.

♦♦♦

koktejlka: Chodit pěšky je moc fajn, člověk si koriguje tempo a přesnou trasu - ALE drobná nevýhoda jménem bolavé a unavené nohy je za to většinou přinesenou obětí. Takže, kromě pěškování mám hrozně ráda vlaky - ale takovým tím vybájeným způsobem, víš?
Teda, mám ráda vlak, jízda po kolejích, to drncání, ta-dam, ta-dam, ta-dam, miluju sledování věcí a lidí za oknem, jak se to náklání, houká a brzdí. ALE ještě s tím mám spojenou představu jízdy do neznámá, zamlženého okna, smíchu, tepla a malého, útulného kupé přímo přecpaného lidmi, které mám ráda a kteří mě baví. No ale zároveň jsem nikdy nic takového nezažila. Vlaky, jak já je znám, jsou buď ty starší, pěkné, ale studené, s tmavě rudými sedačkami a rozvrzanými koši, nebo ty nové, Elephanty(?), kde je teplo a příjemný sedačky. Ale nic víc. Žádná od smíchu a horkého dechu zamlžená okna, žádné noční putování do neznáma... tak takhle mám ráda vlaky.

No a v Praze, když jezdím MHD, tak mám nejraději asi tramvaje, ale jenom jeden druh tramvají - ty s příjemnýma, měkkýma sedačkama, kde se v létě ochladíš a v zimě se můžeš příjemně ohřát. Kde se můžeš svalit na tu extrémně pohodlnou hmotu a říct si "Uf, dvacet minut klidu a míru" - a pak už jen vyhlížíš starý lidi, který bys mohla pustit sednout.

Na pomyslném žebříčku oblíbenosti jsou hned pod těmahle tramvajema autobusy a někde hodně hluboko - pod zemí - je metro. To volím jen v případě nutnosti.

Vážně nevím, k čemu ti bude tahle studie ohledně mého vztahu k dopravě, tak jenom doufám, že tě bude bavit aspoň zpoloviny tak, jako mě bavilo ji psát.

---
koktejlka.pise.cz