Na povel nedokážu milovat

Mám ho jen ráda, ale on mě miluje. To je to dilema. Jsem s ním strašně moc ráda, opravdu moc. Není sice až tak zábavný jako ostatní kluci, spíš mlčí než mluví, dokáže se rozčílit, ale každý má své chyby a ta jeho pro mě největší je, že se mnou chce trávit skoro všechen čas a v tom je ten obrovský háček, protože já ne. Nejsem sobecká nebo možná ano, ale spíš jsem člověk samotářský. Co by jiná holka dala za to, aby s ní její přítel byl každý den. Já taková bohužel nejsem, a to bohužel platí pro víc lidí. Nemusím být celý týden s přáteli, stačí mi jen víkend. Nemusím s "ním" být každý den, stačí ob den, ale jemu ne. Je nám spolu dobře, ale zdá se mi, že se k sobě až tak nehodíme a já jen čekám kdy mu to dojde. Našla jsem vůbec nějaký společný zájem? Přemýšlím, ale nevím. Nemám ráda naléhání a nesnáším stálé prozvánění, když nejsme zrovna spolu, jenomže už jsem mu to tolikrát říkala, prostě to nepomohlo. Šílím z toho, protože mi to přijde jako by mě velká ruka tlačila do kouta a já nenašla žádnou skulinku, kudy bych se mohla protlačit. Trochu mě to děsí, cítím se jako ve vězení. Nedokážu až tak dobře dávat najevo své city. Někdo by o mě možná řekl, že jsem chladná jako kámen, ale mě dokáže rozbrečet spousta věcí. :D Poznám, když ty city chybí a v tomto vztahu se bohužel ještě nevytvořily, ale asi mě to mrzí jen kvůli němu.