Jarní déšť

Vyhlédla jsem z dřevěného okna  do  právě probouzející se zahrady. Ovocné stromy, které se na zahradě nacházely, měly stále holé, zimou oprýskané větve, čekající až si je vezme do parády jaro. Tráva vypadala jako polámané konečky vlasů, stejně zničená, jako když si vlasy často fénujete a žehlíte vlasovou žehličkou. Měla vybledlou zelenou barvu, místy vydřenou do žluta. Zahrada nebyla nijak zvlášť velká, z okna jsem dohlédla až do zahrad našich sousedů, které po zimě vypadaly podobně. Zahrada mě, ale až tak nezajímala, zajímavá byla obloha, která se ze slunečné modré vytónovala na tmavě modrou a později černou. Černá barva se po obloze rozlévala neskutečně rychle jako tmavý ingoust po bílém papíře. Špinila tak den, který začal s usměvavým sluncem a příjemnou jarní teplotou. Teploměr vzduchu ukazoval osmnáct stupňů nad nulou. Takové teplo tady dlouho nebylo. Mě bylo, ale jedno jestli bude pršet nebo svítit slunce. Možná jsem trochu víc fandila dešti, protože mě dokáže  uklidnit a dobře naladit, je krásný.

Uběhla minuta, co jsem se znovu podívala z okna. Tentokrát bylo už i uvnitř domu šero. Jakoby se nad celou vesnici snesla velká krabice a pomalu pokrývala všechny domy a nakonec se zaklopila docela. Nábytek v místnosti zešedl. Venku jsem viděla černé, umouněné tváře mraků, podkreslené skoro růžovými odstíny. Čekala jsem bouřku, mraky takové barvy ji vždycky předpovídají. Skoro jsem se na ni těšila. Všechno utichlo, říká se ticho před bouří, ale místo hřmotu se z nebe začaly spouštět kapky deště. Nejdřív jen tak plaše a zlehla, jako by se bály dopadnout na tvrdou zem...jako by ji chtěli jen pohladit. Ale za krátko déšť zesílil, až nebylo slyšet nic jiného, jen pochod kapek na plechové střeše. Po chvíli se zase zpomalil, ztenčil, ale to jen proto, aby sebou z nebe mohl vzít ještě kroupy o velikosti hracích kuliček. Sypaly se z nebe jako z velkého tmavého pytle. Kroupy hrály na plechové střeše písničku a mě moc bavilo celé to improvizační divadlo pozorovat. Oči mi zářily jako malému dítěti, když poprvé ochutná cukrovou vatu.

Ani na vteřinu mě pohled z okna neomrzel. Přes hustou záclonu krup bylo špatně vidět do dálky, ale všimla jsem si ledových květin na trávě tvořených zmrzlými kroupami. Uchvacovalo mě to. Odkud se berou ty nádherně čisté věci, které padají z nebe? Déšť zesílil, ale šedá mračna se už v dály začala trhat. Plechová střecha pod náporem krup vzdychala. Černé mračno se pomalu přehupovalo přes střechu našeho domu a lehkým krokem odcházelo poté, co splnilo účel své návštěvy. Chtělo se mi mu zamávat i když jsem vlastně nechtěla, aby odešlo. Kroupy ustaly, jen jemný déšt nechal plakat okna,jejichž dešťové slzy smutně a osamoceně stékaly po okenní parapetu. Najednou jako když vystřelí, déšť přestal. Místností se rozlétlo ticho. V dálce kde byla vidět tmavá pole, vykukovala bledá oblaka a značila, že počasí dá zase přednost jarnímu sluníčku.